Lucipísek
Přezdívka na Howrse: lucipich
Výtvory ...
Ocitly jsme se s kamarádkou na dlážděném plácku, ke kterému přiléhala nějaká velká budova.Všude bylo plno dětí a vesele na sebe pokřikovaly. Holky měly dlouhé vlasy spletené do copů a oblečení podobné starobylému kroji. Každý cůpek měly opatřený velikou červenou mašlí a na sobě měly šaty s volánky s krajkovým živůtkem a dlouhou nařasenou sukní pod kolena. Kdybych přišla do školy v podobném oblečení já, tak by všichni spadli smíchem ze židlí. Na holkách nás však upoutala ještě jedna věc, neměly boty! Podívaly jsme se na kluky, ale ti na tom byli stejně, taky bosí. Měli na sobě bílé košile a plátěné kraťasy. Ovšem žádné takové co se nosí v dnešní době! Ty dnešní stěží zakrývají zadek. Ty jejich byli dlouhé až po kolena a to sluníčko pálilo o sto šest. Podívám se po kamarádce, ale ta najednou zmizela! No nic, říkám si. Já se tu porozhlídnu sama.
No jo, jenže kam? Všude byly děti, ale vypadalo to, že mě snad ani nevidí! Najednou jsem zahlédla holku, která trochu vypadala jako naše učitelka zamala (pokud ovšem někdy malá nebo aspoň mladá byla!). Přijdu k ní blíž a chci se jí zeptat, kolik je hodin a kam všichni tak spěchají. Postavím se jí do cesty a začnu: ,,Ahoj, já jsem Lucie, chodím tady na škole do čtvrté třídy. Nevíš prosím..." a hned taky zmlknu. Holka nikde! Rozhlédnu se, abych ji našla ale.... Jediný člověk kterého vidím, je nějaký brýlatý pán s dlouhými vousy, ale než se k němu stačím rozběhnout zmizí... a já taky.
Ocitnu se v místnosti kde pár dětí které jsem před chvílí viděla na plácku sedí poslušně v čemsi starodávném, co by se při hodně dobré vůli dalo nazvat školními lavicemi. Všichni jsou zticha jako myši, když se modlí, aby je ta kočka, co právě prochází kolem nesežrala. Za chvíli se chodbou začnou rozléhat něčí kroky. Zní těžce, jakoby byl někdo strašně unavený a přepracovaný. Otevřou se dveře, a vejde právě ten brýlatý pán, co jsem ho viděla venku. Děcka okamžitě vyletí z lavic a stojí v pozoru jak vojáci, ani nedutají. Dívám se na ně s obrovským údivem. Tohle by naše třída nedokázala, ani kdyby jsme to nacvičovali sto hodin v kuse. Nikdo si nekreslí, nečte, všichni se jen upřeně dívají na toho brejlatého učitele. Ten dojde ke katedře, položí na ni třídní knihu a pokyne děckám, aby si sedly. A všichni si jako jeden muž přitáhnou staré ošoupané lavice, a naráz si sednou.
Nejspíš začala hodina dějepisu. Učitel se začal přehrabovat v binci na učitelském stole a odněkud vytáhl štos zažloutlých papírů, a začal je rozdávat.Děcka se začaly třást, ale nedávaly to na sobě znát. Když byly papíry rozdané, učitel začal dávat otázky.
Děcka asi zrovna probíraly Lucemburky, učitel se ptal, kdo byl Karel IV., jak žil, kdo byli jeho rodiče a tak podobně. Děti psaly tiše, nikdo neopisoval, nikdo se nebavil. Napsali asi třicet otázek což je dvakrát tolik než píšeme my. Po písemce učitel posbíral papíry, a začal dětem tak poutavě vyprávět, jako by se tím živil. Děcka i já posloucháme se zatajeným dechem. Je to tak napínavé, až to vypadá, že to sám prožil. Ale když je v nejlepším, tedy jak probíhaly husitské války, najednou zmlkne a řekne: ,,Tak děti, a zbytek vám povím příště.“ Všichni zklamaně odcházejí. A já s nimi.
Po bouřlivé přestávce, kdy si někdo čte, svačí, kluci se honí a holky si povídají se děcka zase usadí do lavic, já si stoupnu do koutku a čekám. Začíná výtvarná výchova, kterou vede mladá, usměvavá učitelka. ,,Děti, dneska budeme kreslit kvetoucí stromy. Připravte si vodové barvy, štětce, hadřík a uhel. Nejprve si hnědou nakreslíme kmen…” vysvětluje a vysvětluje a ještě u toho stačí všechno názorně ukazovat. Na jejím výkresu se pomalu rýsuje nádherné dílo. Vypadá to, že se ani nesnaží, a přesto je její jabloň překrásná. Děckám je to celkem jedno, jak učitelka kreslí. V klidu si chystají všechny potřeby a o učitelčin obraz ani nezavadí pohledem. Za chvíli už chápu. když učitelka ukončí vysvětlování, děti se dají do práce. A já nestačím zírat! Oproti některým výkresům je ten učitelčin úplná nula. Holky mají obrázky nádherné, i kluci to mají moc pěkné, až na pár výjimek. Učitelka se nad tou krásou ani nepozastavuje. Nevím jestli je to tím, že je na taková umělecká díla zvyklá a nebo tím, že jenom tiše závidí. Kmen a větve mají děcka cobydup, teď se moří s každým lístkem a hroznem květů zvlášť. Nejde mi do hlavy, jak to dokážou, když mají k dispozici jen dvě velikosti štětců, ale asi je to přirozený talent...
