Klub Spisovatelů na Howrse
Ann
Přezdívka na Howrse: Stříbrná podkova
Něco o mém psaní ...
Píšu už celkem dlouho, ale aktivně se tomu věnuji teprve dva roky. Začínala jsem s poezií ( básničky ) a v poslední době si skouším i nějakou tu prózu ( příběhy ). Za dva roky jsem se účastnila celkem čtyř soutěží, ve dvou z nich jsem se umístila a v jedné jsem se stala "apsolutní vítězkou"...
Toť o mém psaní asi vše.
Výtvory ...
ALENKA
Byl podzim. Na chodnících malého městečka, kde bydlíme, se válelo spadané listí, vítr si s ním pohrával v malých vzdušných vírech, které se točily jako kolotoč na dětském hřišti asi před půl rokem.
Šla jsem zachumlaná v bílém kabátu, za ruku vedla malou holčičku, která si užívala barevného podzimu, stále se zastavovala a ze země sbírala pestrobarevné listy. Chodníky byly prázdné, jen v parku, kterým jsme procházely, pobíhalo pár dětí a skákalo do hromad listí. Když je Alenka uviděla, táhla mě za ruku tím směrem. Její prosebný pohled mě přinutil ji poslechnout. Když jsme z parku odcházely, už byla tma. Krásný barevný den se proměnil v tmavý studený večer. Na nebi svítily hvězdy, Malý i Velký vůz nám svítily na cestu, společně ještě se všemi ostatními souhvězdími. Cestou domů mi dcerka usnula v náručí, doma jsem ji opatrně položila do postýlky a ještě chvíli se rozplývala nad její roztomilou tvářičkou. Vzpomínala jsem, jak jsme se vloni nad o rok mladší Alenkou rozplývali dva, já a... a on. Při vzpomínce na něj mě rozbolela hlava, posadila jsem se vedle do křesla. Když jsem se uklidnila, šla jsem ještě vyžehlit prádlo. S pohledem na hromady oblečení se mi udělalo špatně, přesto jsem se statečně donutila vyžehlit alespoň oblečení pro malou, aby měla na další den něco do školky. Po desáté hodině jsem se natáhla na postel, ještě oblečená jsem usnula.
Dalšího dne ráno, když jsem Alenku odvezla do školky, stavila jsem se nakoupit v nedalekém nákupním centru. Dokola jsem si pročítala nákupní seznam, i přesto, že jsem ho uměla nazpaměť, chtěla jsem se ujistit, že jsem na nic nezapoměla. Když jsem před sebou tlačila nákupní vozík směrem na parkoviště, na přechodu mě málem zajela stříbrná oktávie. V duchu jsem zaklela. Po naložení nákupu do kufru, když jsem odvážela vozík, přišel ke mně muž. Oslovil mě a já se polekaně otočila. Omlouval se mi, že mi na přechodu nedal přednost... Zalovila jsem v paměti a uvědomila si, že je to řidič ze stříbrné oktávie, co mě málem zajel. Odpověděla jsem slovy ,,nic se nestalo" a pokračovala k budce s nákupními vozíky. Muž se však jen tak odbýt nenechal. Po dlouhém vysvětlování, při kterém jsem odpřísáhla, že se mi přece nic nestalo a že to necháme být, stále trval na tom, že mi musí svou vinu nějak vynahradit. Po dlouhém přemlouvání mě pozval na kafe.
V kavárně bylo jen pár lidí, sedli jsme si až dozadu k malému stolku a muž nám objednal kafe. Nastalo trapné ticho, které přerušil až příchod servírky s dvěma hrnky, které ledabyle postavila před nás, takže trochu nápoje se vylilo na stůl. Oba jsme poděkovali a každý z nás sáhl po jednom šálku. Znovu nastalo ticho, myslím, že jsme byli nervózní oba, protože i muž, viditelně v rozpacích, hledal slova, kterými by ticho přerušil. Konečně se zmohl alespoň na otázku, jak se jmenuji. ,,Jana", odpověděla jsem a rozpačitě jsem se ho zeptala na totéž. Gabriel byl fajn, po celou dobu, co jsme tam seděli, bavil mě vším možným a na ticho, které panovalo, když jsme poprvé zasedli za stůl, a na důvod toho, proč jsme sem přišli, jsme oba zapomněli.
Až když jsme se zvedali od stolu, oba s pobavenými úsměvy, omluvil se mi ještě jednou za nedorozumění na parkovišti. Teď už jsme si tykali. Když mě ovanul podzimní vítr, který od příchodu do kavárny viditelně zesílil, zeptal se mě Gabriel, jestli bych s ním nechtěla ještě někdy někam zajít. Veselý úsměv mi vymizel ze tváře, cítila jsem, jak blednu. Sklopila jsem oči, dosud jsem spoléhala na to, že to byla jednorázová akce, ale po nekonečném uprošování mě přece jen přemluvil. Domluvili jsme se na sobotní večer, zrovna k nám měla na návštěvu přijet má matka a Alenka bude alespoň ráda, že bude mít babičku chvíli pro sebe.
Odpoledne, když jsem vyzvedávala Alenku, neměla jsem moc náladu poslouchat do detailů její nekonečné vyprávění o tom, co ve školce dělala. Stejně mi vypráví vždy v podstatě to samé, takže mi nic zásadního neuteklo. Přesto jsem s ní trpělivě a s pevnými nervy rozebírala, co přesně měla k obědu, co snědla a co nesnědla, co jí chutnalo nebo nechutnalo, kolik obrázků stihla za uplynulý den nakreslit (v jejích obrázcích moc velký rozdíl není, takže jestli namalovala okýnko víc vlevo či vpravo, byla na jejím výtvoru (podle ní) zásadní změna), že se jí zlomila růžová pastelka, že paní učitelka neměla po ruce ořezávátko, a že tedy musela následující hodinu přetrpět s tou strašnou červenou, která se prý na modrorůžové šaty vůbec nehodí... To vše jsem pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Doma jsem dlouho hledala odvahu povědět jí, že bude v sobotu večer s babičkou sama, mezitím co já půjdu někam ven (vlastně to ani tak nebylo odvahou, jako spíš tím, že mě ještě následující půlhodinu nepustila ke slovu). Tato zpráva ji naštěstí nijak nevzrušila, má matka k nám jezdila až dvakrát týdně, takže to, že ji uvidí za uplynulých sedm dní po třetí, pro ni nebylo žádným narušením programu. Zato já jsem byla asi tak stokrát napnutější než jindy, skoro jsem nepromluvila, večer jsem odřekla předčítání pohádky s výmluvou že maminku bolí hlava, a na oplátku jsem ji nechala trochu déle vzůru, aby si pohrála a byla příliš utahaná, aby přemýšlela nad mým neobvyklým chováním.
Když jsem se dalšího dne ráno probudila, do očí mi, jediným oknem v místnosti, svítila oslňující sluneční záře. Jako by spánek vyléčil veškeré napětí, nejistotu a žal, který mě celý předešlý den svíral. Nyní jsem se cítila uvolněná a nabitá netrpělivým adrenalinem. Na jednu stranu jsem už chtěla mít dnešek za sebou, na druhou jsem se dnešního večera nemohla dočkat.
Alenka už vstala asi před hodinou a hrála si v pokojíčku s hračkami. Šla jsem dolů udělat snídani a po cestě jsem se zastavila u dveří jejího pokoje a sledovala ji, jak si šťastně chová jednu ze svých nejmilejších panenek. ,,Mamí!", vyletěla ke mně, jak mě uviděla, v rychlosti panenku pustila, ta dopadla na podlahu s hlavou mezi koleny a s jednou rukou vykloubenou dozadu, jak s ní Alenka praštila. O chvíli později už jí však zvedala ze země a s vyčítavým pohledem se ke mně otočila zády, jako bych za to mohla já. Nechala jsem ji, na napravování panenčiných kostí jsem rozhodně expert nebyla.
Po snídani mě táhla Alenka zase do parku. Při představě, že bych se tam měla následující dvě hodiny klepat někde na lavičce, mezitím, co by si malá hrála v listí, jsem radši navrhla, že si budeme spolu hrát doma. Dopoledne, při kterém jsem musela podstoupit čajový dýchánek, soudit složité hádky, který z plyšáků půjde do kočárku jako první a pak barvit panenkám hlavy na růžovo, jsem se zařekla, že takový hloupý nápad, jako hrát si doma, mě už v životě nesmí napadnout.
Po obědě k nám přijela Alenčina babička a já měla konečně chvíli pro sebe. Nervozita, na kterou jsem celý den, až do teď, neměla čas, mě znovu naplnila.
Když nadešla sedmá hodina, stála jsem už připravená u auta a ještě dávala spěšné instrukce své matce o tom, jak a co s Alenkou. Když jsem dojela do centra, Gabriel už na mě čekal. Jako náplň naší schůzky vybral kino; na napnutou atmosféru, kterou jsem v duchu prorokovala, jsem zapomněla. Večer jsme si oba užili.
Teď, když to vyprávím, příjde mi to jako včera. Dnes už má Alenka tatínka, já manžela a Gabriel má nás dvě. A jsme šťastná trojice žijící v jednom malém městečku, nedaleko parku, v kterém jsem ještě před rokem pozorovala malou Alenku, jak skáče do hromad barevného listí.
Novinky
27.10.2013 09:45
Ahojte,
hledám novou zástupkyni (budou dvě) jelikož vážně to moc nestíhám.
Pokud máte zájem, piště...
Štítky
Nebyly nalezeny žádné štítky.
Kontakt
Klub Spisovatelů
m.ichalk.a1999@seznam.cz
© 2013 Všechna práva vyhrazena.
